Oblíbené

88 oblíbených alb 49 oblíbenců

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

clint63
  • březen až duben
  • 72 zobrazení
  • 12
mszskomenskeho
1 komentář
  • 22.3.2019
  • 40 zobrazení
  • 2
  • 11
mszskomenskeho
1 komentář
  • letos v březnu
  • 40 zobrazení
  • 1
  • 11
mszskomenskeho
  • 8.12.2018
  • 29 zobrazení
  • 1
  • 00
mszskomenskeho
  • 10.10.2018
  • 19 zobrazení
  • 1
  • 00
slavek-m
Jak jsem v minulém albu slíbil, tak tu plním - stezka k Mesa Arch vedla skrze skalnaté polopouště, kde můžete bezpečně z cesty obdivovat detaily kryptobiotické půdní krusty aniž byste ji narušili šlapáním. Je to zajímavý a členitý mikrokosmos sám o sobě. Okružní stezka vedoucí ke skalní bráně je dlouhá pouhý necelý kilometr, a díky tomu je nacpaná turisty, kteří navíc neznají šipku "nařizující" jednosměrný provoz, takže se vám protisměrně chodící lidé neustále cpou do cesty. Stejně tak všudypřítomné cedule přikazující neopouštění stezky, abyste nenarušily křehkou slupku chránící půdu, jsou asi jen pro parádu... Kromě mikrosvěta na povrchu pouště tu nalezneme porosty travin, křoví a všemu dominující krásné vzrostlé borovice jedlé a mnohdy prastaré jalovce. V minulém albu jste viděly stromy, které vypadaly, že umírají - většina suchá a mrtvá. Není tomu ale tak! Je to strategie k přežití. Jalovce totiž v období extrémního sucha zastaví přísun vody a živin do některých větví a částí stromu. Díky obětování některých větví získá rostlina větší šanci na přežití. Borovice jedlé zase mají rozsáhlý kořenový systém větší než je nadzemní část rostliny - adaptace důležitá pro získávání životadárné a vzácné vlhkosti. Kořeny se v podzemí zatínají do skály a hledají cestu ve zlomech a puklinách.

Celý čas strávený v tomto národním parku jsme se pohybovali na severu na vrcholcích stolové hory nazývané Island in the Sky více jak 300 metrů nad okolní krajinou (White Rim obklopující Island in the Sky). Většina fotografů v oblasti fotí východ slunce skrze Mesa Arch, my se tam podívali přes den a raději jsem zvolil méně fotografovaný výhled z Marlboro Point na hranici národního parku. Po celém okraji této stolové hory najdete celou řadu vyhlídek - nádherné jsou Green River Overlook a Grand View Point Overlook. Západ slunce jsem původně chtěl fotit ze skalisek poblíž prvého jmenovaného, nakonec jsem se ale rozhodl jet na druhý. Většina lidí zůstává na vyhlídkách v dohledu parkoviště. Což je vlastně dobře. Málo se jich pak, stejně jako my, rozhodne vydat se někam dál - opustit bezpečí vyasfaltovaných nebo vybetonovaných stezek a zmizet mezi skály orientovat se pouze podle občasných sloupků z naskládaných kamenů. Ve tmě se hledá cesta nazpět špatně, to chápu :-) Najít ji po západu slunce za tmy opravdu chvílemi mezi balvany, průrvami a skalisky může dát práci... Krásně čistá obloha mi pak nedala a i když jsme neměli moc času, abychom stihli se ubytovat v noci, tak jsem ještě vyfotil pár stativovek Mléčné dráhy.Jak už jsem zmiňoval dříve v albu z Údolí smrti, jednu noc obětovat nočnímu focení jsem měl naplánovanou na později.
více  Zavřít popis alba 
123 komentářů
slavek-m
Dead Horse State Park v Utahu nabízí celou řadu úchvatných výhledů do okolní krajiny, především na kaňon řeky Colorado a směrem do národního parku Canyonlands. Rozloha parku činí 2170 hektaru pouštních oblastí v nadmořské výšce 1800 metrů. Divoké koně obývali severoamerický kontinent přes 50 milionů let - během poslední doby ledové však vymizeli a vrátili se sem až v 16. století díky španělským objevitelům. O tři sta let později se dostáváme ke vzniku názvu tohoto místa. Své jméno park dostal dle jedné legendy z 19. století, kdy se na vrcholcích stolových hor proháněla stáda divokých koní. Kovbojové využili tento skalnatý mys jako přirozenou ohradu. Nahnali divoké mustangy až na konec skal a v nejužším místě, které má necelých třicet metrů, ji přehradili. Kovbojové si vybrali nejlepší koně a zbytek z neznámého důvodu nechali zahrazený a bez vody zemřít s výhledem na nedalekou řeku Colorado... Podobnou praktiku využívali kovbojové opakovaně, nikdy však ne s takto smutným a nelogickým koncem. Na tomto místě už divoké koně nepotkáme, v jiných částech Utahu, Nevady, Arizony a Colorada je stále můžeme potkat. Symbol divokosti a nespoutanosti.

Aridní pouštní pískovcová krajina Utahu a Arizony si vyvinula zajímavou živou vrstvu na povrchu. Na první pohled vypadá jako špinavý olepený písek. Odporně se nazývají kryptobiotické půdní krusty. Kvůli nim všude vidíte cedule se zákazy vstupu mimo značené cesty a skály. Proč? Jde o centimetr až dva silnou svrchní vrstvu písku prorostlou až dvěma sty druhy řas, sinic, hub a dalších mikroorganismů poslepované dohromady slizovými pochvami sinic obsahující navíc tmavé barvivo scytonemin chránící organismy před působením UV záření. Ač vypadají nezajímavě, jejich stáří je místy srovnatelné se stářím okolních prastarých jalovců, tedy na stovky let! Jde o velmi křehký ekosystém který se po poškození na své původní místo vrací až půl století. Na rozdíl od stromů se totiž dají zničit v suchém stavu pouhopouhým šlápnutím... Význam však mají dalekosáhlý - zadržují vodu a chrání povrch před erozí a obohacují půdu o dusík, uhlík a další živiny. Jsou tak důležité pro život lišejníků, mechů a mnohdy i vyšších rostlin.Za kryptobiologickými půdními krustami však nemusíme jezdit do pouštních oblastí Ameriky (zde dosahují až 70 % pokryvnosti), vyskytují se také na obnažených půdách středozemních lesů, alpínské a tundrové vegetace či ve stepích a výsypkách - a to dokonce i u nás, v České Republice. Na "krustíky" jak jsme je pojmenovali, uvidíte na fotkách v pozdějším albu. V návštěvnickém centru mají totiž hezké kreslené obrázky přibližující tento fenomén dětem - maskotem je Crypto, protector of the deset (Crypto, ochránce pouště).
více  Zavřít popis alba 
83 komentářů
  • 16.9.2017
  • 108 zobrazení
  • 14
  • 8383
slavek-m
Projeli jsme kouskem Nevady nazpět do Kalifornie. Toto album bude jen o jedné zastávce při cestě do pouští. Už je to druhá návštěva této vyhlídky s výhledem na celé Yosemitské údolí. Opět to vypadalo, že focení nevyjde. V čas jsme na místě sice byli, ale začalo pršet. Naštěstí nakonec slunce při západu vykouklo kdesi pod mraky a nádherná světelná podívaná začala. Nejdříve se osvětlily útesy, později se nasvítil celý bouřkový oblak, který pak difusní světlo odrážel na zem a vše rázem vypadalo jako v sírovém oblaku. Nad hlavami to nebylo o nic méně zajímavé - krásně mammaty...
více  Zavřít popis alba 
41 komentářů
  • 13.9.2017
  • 76 zobrazení
  • 16
  • 4141
clint63
  • září 2018
  • 164 zobrazení
  • 14
slavek-m
Stratovulkán horu St.Helens (často nesprávně nazývaná Hora Sv.Heleny) zná asi každý. Pojmenované není po svaté Heleně, nýbrž po britské diplomatovi Alleyne Fitzherberta, 1st Baron St. Helens - přítel objevitele hory George Vancouvera, který mj. pojmenoval i další stratovulkány v okolí - Mt.Adams a Mr.Rainier. Hora má i jiná jména - v řeči kmene Cowlitz je to Lawetlat'la a Loowit pro indiány Klickitat. Hota St.Helens se nachází na jihu státu Washington a jde o aktivní stratovulkán (také tzv. navrstvená sopka). Pro stratovulkány je typický kuželovitý tvar vzniklý periodickým ukládáním lávy a pyroklastických hornin vzniklých střídáním výlevné a explozivní fáze sopečné činnosti. Mt.St.Helens se nachází v Kaskádovém pohoří a je součástí 160 aktivních sopek patřících do tzv. Pacifického kruhu ohně resp. jeho části Kaskádový vulkanický oblouk. Vznik tohoto pásu vulkánu je následkem styku dvou hlavních tektonických desek - Pacifické a Severoamerické, mezi kterými se zde nachází ještě nestabilní deska Juan de Fuca. Hlavní kužel vulkánu St.Helens byl zničen při výbuchu Pliniovského typu 18. května 1980. Tento typ exploze je nejničivějším typem sopečné erupce pojmenovaná Pliniusem mladším při erupci Vesuvu v roce 79. Pro Pliniovský typ erupce je charakteristický sloup kouře sahající do horních vrstev atmosféry (až do stratosféry), obrovským množstvím materiálu vyvrženého explozí (objem je větší než kapacita kráteru a dochází k jeho ničení a tvorbě kaldery) a občasným výskytem pyroklastických proudů.

Erupce Mt.St.Helens 18. května 1980 zničila 400 výškových metrů sopky - magma se hromadilo pod severním svahem sopky až do chvíle, kdy došlo k sesuvu celé této části vulkánu. V tu chvíli přestal působit litostatický tlak na nahromaděné plyny a ty vytvořily explozivní erupci trhající magma a okolní horniny za následné tvorby kaldery podkovovitého tvaru. Vzhledem k tomu, že k erupci došlo na jaře došlo k tání obrovského množství ledu a sněhu pokrývajícího horu. Vzniklé bahno se sutí se hnalo krajinou rychlostí 75m/s a dosáhlo vzdálenosti 25km. Údolí kolem hory se díky tomu zvedlo o téměř 200 m. Rozpad sopky měl za následek tvorbu pyroklastických proudů (přehřáté plyny a popel o teplotě 700°C (obecně 100-1000°C) ženoucí se ze svahu sopky rychlostí 150-700 km/h. Pyroklastické proudy jsou jedním z nejničivějších projevů sopečné činnosti - byly jím např. pohřbeny Pompeje. Laviny sopečného materiálu, proudy bahna, spady a pyroklastické proudy zničily přibližně 600 km2 lesů. Erupci nepřežilo 57 lidí, jedněmi z nich byli vulkanolog David A. Johnston (po něm je pojmenovaná observatoř u St.Helens), prof. Antonín Svoboda a fotograf Reid T. Blackburn. Ekologická katastrofa tohoto rozsahu však přinesla důležité poznatky o obnově ekosystému po něm. Většina míst je veřejnosti nepřístupná - jen na některá místa se dá dostat po turistických trasách - Loowit Trail obkružující horu v nadmořské výšce 1200-1500 m.
více  Zavřít popis alba 
82 komentářů
  • 2.9.2017
  • 100 zobrazení
  • 15
  • 8282
mszskomenskeho
  • 6.6.2018
  • 48 zobrazení
  • 1
  • 00
mszskomenskeho
  • listopad 2016 až květen 2018
  • 39 zobrazení
  • 1
  • 00
mszskomenskeho
  • listopad 2016 až červen 2018
  • 75 zobrazení
  • 1
  • 00

Nebyla nalezena žádná alba.

reklama